Tradiční způsob zjišťování teploty vzduchu u zemského povrchu je pomocí teploměru, a Světová meteorologická organizace, Národní meteorologická služba USA a další instituce to takto samozřejmě dělají a akceptují. Údaj o teplotě vzduchu, který veřejnost dostává od místních meteorologů, je měřen teploměrem, jehož výška nad zemským povrchem je 1.2 až 2.0 metru, a který je stíněn před přímými slunečními paprsky, a to nikoliv jen stínem budov, terénních překážek nebo stromů.
Teplota vzduchu je ovšem jen jednou z možností, jak zjišťovat tepelný vliv Slunce nebo atmosféry. Pro vědecké účely je rovněž zajímavá teplota zemského povrchu, měřená jako přímé vyzařování energie, která je nejprve absorbována dopadem slunečních paprsků a následně vyzářena zpět ze zemského povrchu. Povrchová teplota je nezřídka podstatně vyšší než teplota vzduchu ve 2 metrech. Tento rozdíl si dobře uvědomíme, pokud kráčíme po písku nebo zpevněném povrchu během horkého slunečného dne. Teplota samotného povrchu je mnohem vyšší, než teplota, kterou vnímáme na obličeji.
Vědci tento rozdíl poprvé měřili v roce 1915 poblíž Tucsonu v Arizoně. V době kolem poledne změřili teplotu ve výšce 0,4 cm v hodnotě 71.5 °C, zatímco ve výšce 1 m nad povrchem byla 42.5 °C.
Na přiložené mapě jsou vykresleny globální maximální teploty povrchu za roky 2003 až 2009, změřené přístrojem Moderate Resolution Imaging Spectroradiometer (MODIS), umístěným na palubách Terra a Aqua satelitů agentury NASA.
Přístroj MODIS má 36 různých spektrálních kanálů (skupin frekvenčních rozsahů), zahrnujících detekci tepelného záření, resp. množství energie vyzářené zemským povrchem v infračerveném oboru spektra. Od doby, kdy dva přístroje MODIS skenují kompletní zemský povrch po celý den, jsou poskytována kompletní data o vyzařování zemského povrchu, což znamená, že mj. vyplňují mezery mezi jednotlivými měřicími meteorologickými pozemními stanicemi — což má výhodu zejména tam, kde jsou stanice velmi daleko od sebe.
V pěti ze sedmi roků (2004, 2005, 2006, 2007 a 2009) byla zjištěna nejvyšší povrchová teplota v poušti Lut v Íránu. Jednorázová nejvyšší povrchová teplota byla změřena v roce 2005, a to 70.7 °C, což je o 12 °C výše, než je oficiální světový rekord teploty vzduchu (ve 2 m) z Libye.
Poušť Lut však nebyla nejteplejší v každém roce. V roce 2003 zaznamenaly přístroje MODIS teplotu 69.3 °C v oblasti Queenslandu v Austrálii. A v roce 2008 bylo maximum 66.8 °C, změřené v oblasti Turpan Basin v poušti Taklimakan v Číně.
Rozdíl mezi teplotou vzduchu a teplotou zemského povrchu je dán tím, jak je teplo vyzařováno a distribuováno. Rozdělování teploty je řízeno cirkulací — jak stoupajícími, tak klesajícími vzduchovými elementy v atmosféře, a také horizontálním prouděním vzduchu nad krajinou. Stejně tak se na uchovávání tepla v atmosféře podílí i vlhkost. Z jiného úhlu pohledu: Povrchová teplota země odpovídá příjmu tepelné energie od Slunce, z atmosféry i z dalších tepelných toků. A z toho plyne, že největší vyzařování zemského povrchu bude tam, kde je jasná obloha, suchá půda, slabý vítr a kde půda absorbuje nejvíce záření a současně ho nejméně vydává, kde je nízké albedo. Skalnaté nebo kamenité pouště jsou z těchto důvodů nejpříznivější.
Zdroj: http://earthobservatory.nasa.gov/IOTD/view.php?id=77779
Přeložil Petr Dvořák
.
